Obávám se, že jsem prošvihla Ettëlein tolkienovský maraton, který běží už od 1. října. Nu, nikdy není pozdě pořádně se rozject!:D Pána prstenů jsem sice nepřečetla (mám ho přelouskaného několikrát z dob, kdy jsem na čtení měla čas), ale samozřejmě jsem si v souvislosti s premiérou dlouho očekávané premiéry Hobita nemohla odpustit naškrábat něco málo o téhle pecce, na kterou jsme společně s ostatními tolkienofily několik let (ne)trpělivě čekali…
Letem světem se děj má asi tak: Hobit je prequel (čili něco, co se stalo před událostmi) Pána prstenů. Jednou větou to lze shrnout „jak Bilbo Pytlík k Prstenu přišel“, ovšem na film je třeba nahlížet ne jako na čistě epickou fantasy, ale především na pohádku, do které je předloha také laděná. Nutno podotknout, že knížka má sotva dvě stě stránek a tak ta první třetinka je ve filmu… Kupodivu to vůbec není na škodu.
Hobit má mnohem míň myšlenek než Pán prstenů, ale stejně je to rozkošné čtení, možná řekněme i povinná četba pro ty, kdo chtějí vědět víc o Pánu prstenů. Skládá se spíš se série menších dobrodružství, na jejichž konci čeká drak střežící trpasličí poklad. Vidíte to v tom? Prosímvás, nechoďte do kina s jiným očekáváním. Veškerá kritika, s níž jsem se setkala, pramení z toho, že diváci čekali dalšího Pána prstenů – předsudek.
První věc: nedejte na kritiky. Jsou placení za to, aby kritizovali. Jo, já to taky dělám, ale vzhledem k tomu, že se od svých jedenácti let počítám mezi ty, kteří zbožňují Tolkiena a jeho dílo, na Hobita si sáhout nenechám. Určitě by se ve filmu našly nějaké ty chybičky, jenže na druhou stranu, konečně je to jeden z filmů, který jede téměř přesně podle knížky (na což si spousta diváků stěžuje, že se neděje, a když to mají pod nosem, spokojení stejně nejsou), samozřejmě s pár maličkostmi překopané pro filmové účely. Jak už tak řekl Peter Jackson, je to film od fanoušků pro fanoušky, a my máme kliku, že zrovna PJ takový fanda je a má na podobné filmy rozpočet. Nikdy jiný by to takhle natočit nezvládl, ale i tak jsme ostražitě sledovali jeho videoblogy v průběhu natáčení. V současných dnech si tak nějak závislácky broukám Far Over The Misty Mountain, jede mi tu soundtrack (je famózní!!) a mám nastavený další odpočet do druhého filmu.
To byla jedna z věcí, kterých jsem se obávala, jakmile vyhřezla na veřejnost zpráva, že Hobit bude rozdělen do tří filmů. Úplně mi spadla čelist. Srovnejte si tenoučkou knížečku s tučnější trilogií – a to má časově vyjít na stejno? Jenže je taky třeba vzpomenout si, kolik se toho vynechalo v Pánu prstenů (což rádi sledujeme v podobě „deleted scenes“, které vůbec neměly být vynechané (omluva neangličtinářům, jde o „smazané či vynechané scény“, prostě co se nevecpalo)).
Další brblání nastalo ve chvíli, kdy se pouštěla první ukázka a PJ prozradil, že točí na XXX framů. Tohle moc vysvětlovat neumím, ale řekněme, že z toho se pak odráží kvalita odrazu třeba na plátně. PJ natáčel na takovou kvalitu, že jsem se taky bála, že to vyjde podobně, jako když vidíte některou z těch jihoamerických telenovel – příliš ostrá kamera, moc skutečné.
Věřte, že ve 3D, kam jsem šla jako první (střihla jsem si půlnoční premošku), to naopak stálo za to. Většina filmů si 3D dotáhne postprodukčně a vyjma jednoho dvou záběrů si toho ani nevšimnete. Hobit je na tom jinak. Pokud skousnete 3D brýle a na začátku si nějak přezvyknete na to divné vidění (doporučuju představit si rovnou, že jste přímo tam, a nevnímejte se jako pouhý divák), je to prostě…. hloubka, pecková hloubka, výška a vyvolaná závrať, když to přeženu. V tomhle případě si troufám říct, že investovaná částka do lístku nešla vedle, jsem spokojená jak levitující Mistr Yoda. Hobit zachraňuje skeptiky před výrazem „3D“, který se mnoha lidem včetně mě) začínal pomalu ale jistě protivit.
Pro mě to (bohužel?) znamenalo, že jsem se musela vzdát původního znění. Asi mi pomáhá to, že jsem tolerantní (haha) a viděla jsem to dřív než plnou verzi v původním znění, protože jsem to relativně snadno překousla. Přezpívané písničky se mi líbily a i když mi často české hlasy přišly všechny až moc podobné, nebo mi moc nesedly, rozhodně mi to nezkazilo dojem z celého filmu, jak jsem se bála. Ne, vážně, Česko má výborné dabéry, ale původní verze je samozřejmě původní verze. Jsem ráda, že se rozhodli to přemluvit komplet, včetně elfštiny a písní (které jsou u Tolkiena tak nějak neodmyslitelné a doufám, že jich to vydrží i v dalších dvou Hobitech).
K postavám, což je moje oblíbená část. Žasla jsem u Avengerů, jak dokázali relativně rovnoměrně rozložit pozornost na šest hlavních hrdinů plus nějaké ty vedlejší a nikdo nezůstal ošizen. Teď si představte čtrnáct takových postav a Gandalfa, který je v Hobitovi k nevydržení a nejradši bych ho v knize nakopla. Skvělá věc je, že na to tvůrci mysleli ve velkém a každé postavě poskytli unikátní design, abyste si ji zapamatovali. I když asi budete mít problém i na konci filmu všechny vyjmenovat (pokud nejste vycvičení z knížky), pořád je to úžasný kus dobře odvedené práce, která se promítne i v pokračováních, na to si vsadím pravou ruku. Martin Freeman (alias Arthur Dent ve Stopařově průvodci aka John Watson z Sherlocka) jako Bilbo naprosto zazářil, perfektně vystihl podstatu hobití usazené povahy. Tímhle se dá kochat v průběhu celého filmu. Parta trpaslíků totiž měla vyznít právě takhle – zábavně, nevázaně a trochu potrhle s tím, že když půjde do tuhého, možná i Bilbovi pomůžou, aniž by před tím brblali. Pohádkověji zpracovaní jsou i skřeti, což se mi zamlouvalo, a to nepočítám báječnou scénku se zlobry… Tedy, těch skvělých scének je víc, ale všechny vyjmenovat, to abych si vyhradila další článek.
Nějak jsem si odvykla psát recenze a obávám se, že skáču z jednoho do druhého, ale i tak doufám, že poselství vyznělo jednoznačně: všichni, kdo kdy vlezli na můj blog a tedy mají pravděpodobně skoro stejné záliby, musí prostě Hobita vidět! A to na plátně, protože Hobit patří mezi ty filmy, které byly točené pro to největší plátno a nejlepší ozvučení. Pokud vám není špatně, jděte do 3D. Hobit je vtipný, akční a je to ráj pro oko, které se rádo kochá typicky Tolkienovskou vizáží a teď už neodmyslitelnou krajinou Nového Zélandu.
Ta doba čekání stála rozhodně za to – a nyní mě omluvte, jdu se zase opájet tím, co se mi podaří k Hobitovi vyhrabat (chci na něj potřetí, ano!).